Včera jsem si uvědomila, pro mě nahlas do té doby nevyslovený důležitý aspekt samoty nejen s ohledem na závislostní vztahy. Pokud je člověk na začátku své vlastní změny, kdy se rozhodne naslouchat sám sobě a v životě dělat věci podle svého vnitřního hlasu – dle své vlastní moudrosti, mnohdy stojí na tenkých a ještě nezapuštěných kořenech. Závislostní vztahy, ze kterých čerpal, jsou zpřetrhané a ten nový - vztah k sobě z vlastního nitra, je mnohdy tenký, ještě nezapuštěný kořínek, který se právě provrtává do země. V takový čas jsme zranitelní, lehce ovlivnitelní, křehcí. Je jednoduché, aby vám je někdo vyrval.
Samota se v takový okamžik může stát obrovským zdrojem pro bezpečné, ale jisté zapouštění těchto tenkých kořínků hlouběji do země. Samota je zdrojem výživy upevnění každého vlákna. Je to zdroj pro zabydlení se sám v sobě. Mít čas na samotu je jako mít čas na posilování vnitřních kořenů, ze kterých pak rostou nádherné, jedinečné stromy, které se tam někde pod zemí mohou proplétat a přesto stát každý sám o sobě.