Musela jsem se s tebou zase potkat, mami….
…a přiznat si nenávist, kterou skrze tebe, cítím k sobě. Procítit to tak, že teď popadám dech a slzy jako hrachy mi kanou po tváři. Bolí to… ještě se bráním přijmout, že jsem skutečně stejná jako ty. Že i já pohrdám svým mužem, jako ty tátou. Že i já ubližuju, jako jsem viděla, že ty ubližuješ. Že i já se nenávidím tak, jako se nenávidíš ty. Že se bojím mužů, stejně jako ty, i když to nahlas neříkáš. Že opravdovou rozkoš v sexu si jen namlouvám, jako ty. Tělo se mi chvěje, a není, kdo by mě zachránil.
Ještě chvíli bojuju a mám pocit, že teď… teď musím umřít. Děsně to bolí! Že už to nevydržím. Třesu se, a plně se odevzdávám všemu, co mnou prochází. A pak, najednou cítím, jak se mi zklidňuje tep. Cítím v sobě hluboké ticho a klid. Cítím smíření. Je dobojováno. Moje ego to vzdalo. Poprvé vědomě cítím, že nejsem dokonalá. Už nemusím bojovat, abych byla lepší než ty, mami. Pod víčky se mi derou slzy, které rozmazávají zbytky řasenky. Jakoby mi říkaly „jsi prostě ubrečená holka, no“. Co je to za pocit? Láska? Přijetí? V obrovské zranitelnosti vnímám, jak někde hluboko v sobě poprvé objímám velkou část svého stínu, který jsem dlouhá léta nechtěla vidět. Vím proč. Sakra bolel. Ten stín!
Musela jsem se s tebou zase potkat, mami. Abych uviděla pravdu. Prožila pravdu a stala se pravdivou. Po tomhle prožitku mi nedává smysl si cokoliv nalhávat. Mně, ani mému muži. Cítím, jak se mi do těla vrací život. Jsem unavená, ale mám chuť tvořit svůj vlastní příběh, ve kterém je cesta pro přijetí muže, vlastní sexuality, sebe. Někde v hloubi se dere na povrch nový pocit. Opravdová víra, že to jde. Když přijmu odpovědnost a přestanu kňourat a bojovat.
Mami, vím, že vždycky ve mně budeš. Jsi moje nedílná součást. Jsi uvnitř. Už proti tobě nebojuju. Zabíjela jsem tím sebe. A já se mám ráda. Cítím, že trochu jo J A mám ráda i tebe, mami…