Milá dcero…
Když mě obejmeš a říkáš mi „mám tě ráda“ ..
…učím se s otevřeným srdcem a vděčností nechat proudit lásku, ale nehledat v ní svůj zdroj lásky… pak bych tebe i sebe svazovala.
Když přijdeš s pláčem, že tě něco bolí…
…učím se nepodléhat svým vlastním dramatům a výčitkám, že nejsi opatrná…učím se přijímat tvé pády, zranění a v tichosti tu pro tebe být, ošetřit, obejmout, mlčet, nekárat a nepoučovat.
Když mě potřebuješ a něco ti nejde…
…učím se věřit, že víš, jak danou situaci zvládnout… a nepodlehnout touze udělat to za tebe, aby ses nemusela namáhat a tím tě připravit o prožitek a vnitřní víru, že to zvládneš.
Když se vymezuješ a nechceš udělat co máš, co chci…
…učím se krotit své ego a nervat ti svá řešení s pocitem, že jedině tak je to správně a že vím, co je pro tebe nejlepší. Učím se respektovat, že máš svou vlastní cestu, která se mi nemusí vždycky líbit.
Když si na mě dovoluješ, křičíš…
učím se stanovovat si hranice, objevovat, kde jsem ti dovolila mi je překročit, kde povyšuju tebe nad sebe a nejsem ti rodičem, ale dítětem, které křičí.
Když prožíváš strach, pláčeš…
učím se být laskavá k limitům, nedokonalostem a zraněním, která skrze tebe v sobě vidím.
Když chceš být jinde…
učím se tě nechat jít… a přijímat bolest z opuštění, která s tvým odcházením přichází…abych tě mohla jednou nechat dospět a ty si mohla odejít jako dospělá žena.
Milá dcero.
Děkuju, že jsi mi zrcadlem, jak se sama k sobě vnitřně chovám a jak o sobě smýšlím. Skrze tebe se mohu učit být k sobě i svým nedokonalostem, zraněním i temným stínům laskavější a láskyplnější bytostí…
Za krásnou foto momentku děkuju fotofacebook @tomasfencl.cz
