Mami vyprávěj, jak bylo za časů koronaviru?

Dcero moje, tenkrát… tenkrát jsem byla svědkem něčeho neskutečně krásného. Konzumní rychlo-svět zábavy se zastavil a lidé se začali vracet k sobě. K sobě domů.

Viděla jsem, jak znovu mladí lidé pomáhají těm starým a nemohoucím nosit nákupy a léky. Viděla jsem studenty, kteří šli pomáhat do nemocnic unaveným lékařům, kteří pracovali do úmoru. Mnoho lidí, kteří i přesto, že by mohli být doma jako já s vámi, byli v práci, abychom my měli co jíst.

Cítila jsem, že lidé chtěli být ku pomoci svým blízkým, volali rodině, zajímali se a radovali se, když se někdo nemocný uzdravil. Uvědomila jsem si, kolik statečných lidí kolem nás žije.

Život jako by najednou nebyl samozřejmost.

Cítila jsem, že lidé chtějí druhým vyjádřit poděkování, že pro ně někdo jiný něco dělá. Ve vzduchu bylo cítit tolik vděku, otevřených srdcí a touhy podpořit druhé. Bylo to krásné.

Lidé tvořili nové věci, novými neprošlapanými cestami. Byli mnohem otevřenější naslouchat a chápat. Méně lpět na svém.

Rostla víra v život, touha otevřít své srdce i strachy, které přirozeně byly. Byl to čas, který nám všem dával prostor, abychom vnitřně povyrostli a v čase budoucím uviděli to, co jsme předtím v blahobytu a konzumu nezahlédli.

Jsem vděčná, že jsem tu dobu zažila, i když to nebylo jednoduché. Také jsem se strachovala... o své nemocné blízké a známé, o sestru, která byla tou dobou v zahraničí. Bála jsem se, jestli budu mít práci, protože jsem o ni přicházela stejně jako mnoho lidí kolem mne.

Ale i přes ty strachy jsem vnitřně cítila klid, protože jsem věřila, že to vše má svůj hlubší smysl, který nevidím, ale kterému je třeba jen věřit.

A každý den jsem děkovala všem dobrým lidem, kterých najednou bylo kolem mne tolik.

A dnes... dnes cítím hlubokou vděčnost, dcero moje za to, že tu koronavirus byl. Tenkrát jsem netušila, kolik poznání mi ten čas přinese. To mi ukázala až budoucnost…